Nikde nepoznáte kulturu tak dobře, jako u stolu. Ať už je to oběd, večeře, snídaně – v jídle se odráží naše samotná společnost. Kdo co jí, kolik toho jí, kdy jí. To je všechno tak nějak odrazem kultury, ve které se člověk nachází. Například si vezměte buddhisty – u správného buddhisty málokdy najdete maso, a když už, tak se jedná o výjimku. Samozřejmě, že Buddha maso zakazoval, ale nemohl ho zakázat prostým věřícím a sedlákům. Například v Indii se krávy považují za posvátné symboly jejich víry, proto v životě neuvidíte hovězí na jejich menu. Nebo například v česku jsou oblíbená hutná, jednoduchá jídla, pravděpodobně s velkým masem a omáčkou.
Česká kultura řízku a piva
U nás je predominantně sedlácká kultura, to znamená, že naše národní jídla budou také vyčnívat nad ostatní jídla svou jednoduchostí, sytostí a složením. Vezměte si polévky. Valná většina opravdu charakteristických polévek jako je zelňačka, kulajda, bramboračka a další obsahují buď smetanu, nebo velký podíl brambor. Ideálně ještě s chlebem nebo pečivem. Je to proto, protože polévky byly rychlé a jednoduché na uvaření, chutné a hlavně jste je mohli ohřát klidně i druhý den a pořád byly k jídlu a stejně dobré, možná i lepší.
Nebo vezměte si svíčkovou, guláš, knedlo zelo vepřo a další. Je to vždycky co nejtučnější flák masa, hodně zelí a nějaké pečivo. A hlavně pořádně mastné a syté – to proto, protože práce na poli vyžaduje řadu živin a energie, proto se dělala všechna jídla sice trvanlivá, ale mastná. Dokud ještě Čechové orali na poli, tak bylo třeba takových jídel.
Česká kuchyně neobsahuje „lehká jídla“
Například francouzská či italská kuchyně obsahuje lehčí jídla. Protože tam je hojnost. U nás, kde je polovina území hornatá či lesnatá, tak se holt muselo tvrdě makat, aby sedláci přežili zimu. A proto bylo nutné, aby měli dostatek energie. A přesně tak se odrazila naše kultura i do jídla.